Rozhovor - Itay Gil

 

Tělo jako zbraň

Rozhovor s Itayem Gilem (50), legendou bojového systému krav maga.

Začátkem října se v Poněšicích u Hluboké nad Vltavou uskutečnil seminář krav magy vedený bývalým elitním vojákem izraelské armády, charismatickým profesorem Tel-avivské univerzity a majitelem úspěšné společnosti Protect Israeli Solutions, Itayem Gilem.

 

 

 

 

Itayi, při vašem nedávném vystoupení na semináři organizovaném českobudějovickým klubem Krav maga Combat training school jste všechny ohromil precizní technikou a neuvěřitelně vyvinutým postřehem. Jak dlouho už se krav maze věnujete?

S tréninkem jsem začal na vojně v roce 1981. Dlouho předtím jsem se ale intenzivně věnoval různým jiným bojovým uměním – karate, jujitsu, boxu, kickboxu, závodně judu. Sloužil jsem u speciálních jednotek a krav magu, oficiální bojový styl izraelské armády, museli povinně cvičit všichni vojáci. Později nám nabídli možnost udělat si tříměsíční instruktorský kurz. Po jeho absolvování jsem začal trénovat nováčky.

 

Zmínil jste se o dalších druzích bojových umění. Jak jste se k nim dostal?

Byl jsem hyperaktivní dítě, ale v šedesátých letech v Izraeli ještě ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder, hyperkinetická porucha, pozn. redakce), specifické poruchy učení a příbuzné diagnózy nikdo neznal. Rodiče pro mě hledali sport, který by mi umožnil ventilovat přebytečnou energii a agresi. Víte, já byl klasický „zlý hoch“ (úsměv), vždycky jsem se do něčeho namočil, takže bojové sporty pro mě byly jako dělané.

 

Vraťme se k vaší vojenské službě. Brannou povinnost jste dokončil v roce 1984 a nedlouho poté jste se stal členem elitní protiteroristické jednotky Yamam. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl pro tak nebezpečnou kariéru?

Za to může můj kamarád! Šel jsem takhle ulicí v Tel Avivu a potkal jsem známého z vojny. Dlouho jsme se neviděli, zeptal jsem se, jak se má, a on mi povídá: „Zrovna jdu na konkurz do elitní jednotky, pojď taky.“ Jen jsem se zasmál. On na to: „Tak mě pojď aspoň doprovodit.“ A já šel. Hned ve dveřích jsem rozpoznal známé tváře, sedělo tam spoustu kluků ze zvláštních jednotek. Za chvíli přišel nějaký člověk a začal rozdávat přihlášky. Říkám mu: „Ne, díky, já jsem tu jenom jako doprovod.“ On na to: „Když už tu jsi, tak to vyplň.“ Znovu jsem odmítl, ale on pořád trval na svém. Nakonec jsem rezignoval, vyplnil přihlášku, absolvoval krátký pohovor a ... Pak už to šlo tak nějak automaticky.(úsměv) Neplánoval jsem to, ale když se ohlédnu zpátky, rozhodně nelituju.

 

 

Když vás vybrali, ani na chvíli jste nezaváhal?

Upřímně, když mě vybrali, nijak zvlášť nadšený jsem nebyl. Krátce předtím jsem strávil tři roky u armády v dost drsných podmínkách. Nesmíte si představovat, že jsem seděl někde na základně, povídal si s ostatníma klukama a cpal se přitom jídlem z konzervy. Byly to tři roky v horách, v džungli, v lesích. Zima, v létě naopak příšerné horko, komáři, sprchu jsme neviděli týdny. Takže, když jsem do toho takhle spadl, první moje myšlenka byla: Bože, co to dělám, zase si nechám nakopat zadek... Pak  jsem si ale uvědomil, že jsem vlastně bez zvláštního přičinění prošel přijímacích řízením, kde spousta jiných propadla – podle statistik se každý rok hlásí 3 000 lidí a jenom 10, možná 15 z nich je přijato. Pochopil jsem, že to nemůžu odmítnout, že to nejspíš bude stát za to.

 

V té době vám bylo...

...23, pokud si dobře pamatuju. Výcvik se skládal z kurzu základních bojových technik, který probíhal asi 8-9 měsíců, a z kurzu speciálních dovedností v rámci jednotlivých týmů. Celkově trvalo ještě asi rok, než jsem se stal plnohodnotným členem jednotky. Zpětně můžu říct, že jsem prožil zajímavý život, i když jsem přitom neustále balancoval na hraně, neustále tu bylo riziko, že se vážně zraním nebo zemřu. Musíte být tak trochu blázen, abyste to milovala, není to zrovna standardní práce.

 

Vím, že operace Yamamu podléhají přísnému utajení, a nebudu se vás proto ptát na konkrétní činnost jednotky. Můžete mi alespoň říci, v jaké geografické zóně jednotka operuje?

Ano, to vám můžu říci přesně. Jednotka operuje na dvou místech: doma a v zahraničí. (smích) Yamam oficiálně spadá pod policejní složky, protože je ale považován za izraelský top tým, dostává zadání i z Ministerstva obrany. Obecně se dá říci, že jeho úkolem je předcházet problémům, zlikvidovat útočníky ještě předtím, než zahájí akci. Na domácím území jde vesměs o vysoce rizikové operace spojené s rozkrýváním drogových sítí, zatýkáním dealerů, psychopatů a podobně.

 

Být součástí elitní jednotky muselo být nesmírně náročné po fyzické i psychické stránce. Co člověk dělá, aby všechen ten tlak ustál?

Nic. Prostě ho ustojí. (úsměv)

 

Nikdy jste neměl strach?

To samozřejmě ano. Bojíte se pokaždé, když jdete do akce. Srdce vám bije, adrenalin stoupá...Můžete se bát, ale nesmíte dovolit emocím, aby oslabily vaše odhodlání.

 

Co považujete za nejhorší zkušenost své kariéry?

No tak, pár jich bylo. Viděl jsem třeba umírat některé kluky od nás a to nebylo ze začátku vůbec jednoduché. Ale člověk si zvykne, asi jako záchranář při bouračce. Kolem jsou mrtvá těla, tím se nesmíte nechat vyvést z míry. Koneckonců jsme byli vojáci, od začátku jsme znali možné důsledky. Takže, aniž bych zacházel do detailů, viděl jsem v životě několik opravdu otřesných věcí, ale pořád se usmívám a myslím pozitivně. Kdo chce dělat tuhle práci, nemůže být přecitlivělý.

 

 

Co jste měl na práci v Yamam nejraději?

Málokdo si to uvědomuje, ale může klidně spát jen díky tomu, že pár šílenců dělá od půlnoci do sedmi všechno proto, aby odvrátili možné nebezpečí. Nikdy nás nečekaly ovace, informace o našich operacích se většinou nesměly dostat na veřejnost. Věděli jsme ale, že kdybychom byli včera přišli pozdě, spousta lidí mohla zemřít. Tohle je ta největší satisfakce, člověk cítí, že udělal něco pro svou zem, pro své přátele a rodinu.

 

V současné době jste stále členem armády?

Jsem důstojník v záloze. Konkrétně kapitán u speciálních jednotek, víc vám neprozradím. Zabýváme se převážně radikálními islamistickými skupinami, které operují na území Izraele.

 

Kdy jste ukončil aktivní kariéru? Čemu jste se věnoval poté?

Službu na plný úvazek jsem ukončil v roce 1997. Mohl jsem zůstat déle, přejít do jiné jednotky, ale cítil jsem, že chci zkusit něco nového. Rozhodl jsem se soustředit se na obchod, vzdělávání, trénování a výuku. Prakticky ihned jsem založil společnost Protect.

 

Měl jste po skončení aktivní kariéry potíže začlenit se zpátky do normálního života?

První tři roky jsem měl problémy se spánkem. Většina našich aktivit se odehrávala v noci. Představte si, že máte celých 14 let úplně převrácený režim, to se nutně projeví... Dál jsem měl problém zvyknout si na pomalé tempo - spadnout ze stovky na nulu bylo trochu obtížné. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se naučil relaxovat, třeba si jen tak sednout na zahradě a dát si kafe. Dneska už si to užívám. Když se mi zasteskne po akci, nic mi nebrání vyrazit s jednotkou do terénu. Ale víte, člověk stárne, časem se zklidní. Každý si musí rozhodnout, kde jsou jeho priority.

 

Trpěl jste někdy posttraumatickým stresovým syndromem?

Ne, tyhle potíže jsem nikdy neměl. Mé okolí to možná vidí jinak, ale já si myslím, že jsem vyrovnaný člověk. Předchozí zkušenosti mi umožňují vážit si toho, co mám. Jsem šťastný, že můžu dýchat, že můžu pracovat, že mám kolem sebe přátele, rodinu – to je největší hodnota ze všech. Pořád všem říkám, usmívejte se, buďte optimističtí a všechno půjde mnohem lépe.

 

Co dnes děláte, když máte volno?

Vařím. V kuchyni jsem šéf, tam mě nikdo neporazí. Mám takový speciální ostrý nůž z dřívějška...(smích). Rád peču dorty, hlavně cheescake. Ale nepřeháním to, snažím se jíst zdravě a zůstat v kondici. Samozřejmě hodně sportuju, abych se udržel ve formě.

 

Máte pět dětí. Jak se vám daří skloubit pracovní povinnosti s rodinnými? Jak snášela vaše žena, že vykonáváte tak nebezpečné a časově náročné povolání?

První žena se s tím nevyrovnala, takže odešla. Ta současná to zvládá dobře. Dřív to měla samozřejmě těžší, dneska vedu v podstatě dost klidný život. Co se týče dětí, každé by vám asi řeklo něco jiného. Vždycky jsem se je ale snažil učit a vést. Myslím, že je potřeba, aby dítě vyrůstalo v prostředí, kde nedostane pokaždé, co chce, protože tak to v životě prostě chodí. Vyslechnout si občas „ne“ nebo „dost“ není na škodu. Na druhou stranu přiznávám, že jsem takový ten ochranitelský tatínkovský typ. Všechny svoje děti zbožňuju, jsou skvělé. Sám jsem takové velké dítě (smích), takže si rozumíme.

 

Pracují také v armádě?

Ne. Můj nestarší syn nicméně  v minulosti absolvoval několik vojenských instruktorských kurzů, například kurz pro odstřelovače. Nejstarší dcera momentálně pracuje v logistickém týmu u speciální jednotky, kde jsem kapitánem. Brzy jí ale základní vojenská služba skončí (v Izraeli se branná povinnost vztahuje i na ženy, pozn. redakce). Ostatní jsou ještě na škole, je jim 15, 13 a 9, takže těžko říct. Přál bych si, aby mohli v životě dělat, co budou chtít, studovat, cestovat...cokoli.

 

 

Pod hlavičkou své firmy Protect se věnujete trénování. Učíte kromě krav magy i další bojové sporty?

Ne, bojové sporty samy o sobě nejsou předmětem naší firemní činnosti. Protect se zaměřuje především na speciální trénink vojenských složek, policie, osobních strážců, atd. Jednou ze součástí tohoto tréninku je krav maga. Tělo bude vždycky zbraň číslo jedna. Předtím, než se naučíte zacházet s pistolí, musíte se naučit zacházet s vlastním tělem.

 

Proč dáváte krav maze přednost před jinými typy boje?

Protože krav maga nepracuje s žádnými složitými prvky, průměrný člověk s určitou atletickou průpravou se jednotlivé chvaty naučí velice rychle.

 

Co znamená rychle?

To je různé. Sportovec s určitým atletickými dovednostmi se to může naučit za měsíc až tři. Někomu, kdo prosedí celé dny v kanceláři a sportu se nikdy příliš nevěnoval, to může trvat rok nebo dva. Ve srovnání s jinými bojovými uměními jako aikido nebo jujitsu, kde se člověk musí naučit spoustu komplikovaných rotací a chvatů, je krav maga v podstatě primitivní. Proto je taky tak úspěšná. Uvědomte si, že když jste pod tlakem, když na vás někdo zaútočí, zareagujete instinktivně. Nebudete mít čas přemýšlet, co udělat. Roky praxe ukazují, že krav maga je jediný systém, který v takové situaci skutečně funguje. Nemám nic proti karate nebo kickboxu, ale krav maga je pro mě prostě sebeobranný způsob číslo jedna.

 

 

Je krav maga vhodným typem sebeobrany i pro ženy? Když budu ovládat krav magu, podaří se mi utéci násilníkovi?

Použila jste slovo utéci, to je naprosto správné. Krav maga pracuje s momentem překvapení. Základem je předejít včas situaci, ze které byste se dostávala už jen těžko. Samozřejmě, pokud vás útočník už pevně svírá, dost možná neutečete. Ale když vás teprve pronásleduje, chystá se, že se na vás vrhne, co uděláte? Je veliký a silný, ale vy jste štíhlá a rychlá. Musíte si vytvořit časové okénko pro útěk, například neočekávaným kopem do rozkroku....Anebo prostě řekněte ano (smích). Ne, teď vážně, krav maga je vhodnou sebeobranou úplně pro všechny civilisty, od žen vystavených domácímu násilí až po napadené taxikáře.

 

Liší se vaše škola od jiných?

Můj přístup je možná trochu odlišný v tom, že jsem se v minulosti skutečně setkával s vysoce rizikovými zločinci, a tudíž se vždycky snažím představit si co nejrealističtější scénář. Vezměte si policistu, který chce někomu nasadit pouta. Těžko může čekat, že řekne: Dejte ruce před sebe, a zločinec mu odpoví: Samozřejmě. Tihle lidé jsou často pod vlivem drog, nespolupracují, mohou být agresivní, schopní i zabít. A když na to nebude policista připravený, když nebude trénovaný, může špatně skončit.

 

Jak obvykle probíhají vaše semináře?

To záleží na úrovni skupiny. Pokud pracuju s poloprofesionální skupinou, věnujeme se rovnou specifickým vysoce rizikovým situacím. Jinak mívám na programu různé techniky úderů, kopů, obranu proti noži, zbrani...Na začátku nejdřív skupinu pár minut pozoruju a podle toho sestavím program.

 

Při svých seminářích se často opíráte o znalosti anatomie a dalších disciplín. Kde jste tyto znalosti získal?

Jak už jsem zmínil, v mládí jsem absolvoval kurz pro vojenské trenéry. V rámci něho nás učili také anatomii, fyziologii nebo biologii. Později jsem na základě předchozích zkušeností zkoušel vymýšlet vlastní řešení, začal jsem chápat, proč to nebo ono nefunguje. S technickým pokrokem posledních let přišly chytré kamery, které umožňují promítnout zpomalený pohyb. Díky nim můžu, podobně jako se to dělá u atletů, analyzovat lidský pohyb v rizikových situacích. Snadno tak odhalím jeho nedostatky. Když si vezmu videonahrávku deseti různých policistů, můžu vypočítat s velkou pravděpodobností, kolik jich při zásahu zemře, kolik bude zraněno a kolik z nich uspěje.

 

Spolupracujete s nějakou vědeckou institucí?

Ano, jsem profesorem univerzity v Tel Avivu. Mám na starost program pro bojová umění a jsem zodpovědný za naše online studium. Spolupracuji také s jeruzalémským Magid Institutem, který se zabývá teroristickou problematikou a obranou země.

 

 

Jak se díváte na problematiku terorismu?

Měl bych spoustu nápadů, jak dostat terorismus pod kontrolu. Problém je, že lidé jsou příliš naivní. Volají: A co lidská práva? Podívejte se na bostonský bombový útok, vzpomeňte si na Madrid. Jsou snad práva teroristů srovnatelná s právy obětí? Já teroristům rozumím, chtěli by vyhlásit všeobecně právo šaríja, muslimská pravidla, radikální islám... My ale nesmíme tohle jednání tolerovat. Lidé musí pochopit, že tohle je celosvětová válka, není to jen záležitost Izraele nebo židovské obce. Upřímně bych si přál, aby jednotlivé státy spolupracovaly, lépe se informovaly o celé problematice, třeba v našich výukových programech. Protože tohle není konec, tohle je teprve začátek. Terorismus se objevuje na různých místech světa a globální řešení neexistuje. Každá země má svou vlastní kulturu, vlastní pohled na lidská práva. Když v mešitě někdo řekne, že je v pořádku vyhladit americký národ, je to pro mě porušení pravidel. Ale on mi na to může říci: „Ne, to je moje právo, můžu si říkat, co chci.“ Kam až může zajít svoboda projevu? Nebo když někdo řekne: „Pojďme se pomodlit za to, aby se nám podařilo někoho zabít.“ Má na tohle ještě právo? Ne, pro mě osobně je to naopak tvrdé porušení lidských práv. Ale kdo z nás má pravdu? Za třicet let zkušeností s terorismem můžu říci jen tolik: Každá mince má dvě strany a vy si prostě musíte vybrat, která padne. Není možné zavděčit se všem.

 

Myslíte si, že vaše know-how by se mohlo uplatnit v České republice? Přece jen, reálná zkušenost s terorismem v Izraeli a u nás je naprosto nesrovnatelná.

Hrozba terorismu nebo ozbrojeného konfliktu je všudypřítomná. Česká republika je relativně bezpečná, ale vždycky a to zdůrazňuji, vždycky existuje určité riziko. Vzpomeňte si na masakr v bombajském hotelu nebo nedávný útok v obchodním centru v Nairobi. Každá země musí být 24 hodin denně v pohotovosti, výmluvy neexistují. Vědí všichni, kdo se nějak podílí na bezpečnosti země, jak se chovat v případě krize? To, že je situace poklidná, neznamená, že nepotřebují trénink. Myslím si, že izraelská zkušenost se dá aplikovat na jakoukoli zemi.

 

Máte představu, jaký způsob boje tváří v tvář používá česká armáda?

Viděl jsem nějaká videa a abych byl upřímný, připadalo mi to trochu jako z Hollywoodu. Troufám si tvrdit, že v reálných bojových podmínkách to neobstojí. Přiveďte mi deset, dvacet vojáků, otestujeme s pomocí kamer, jak se chovají, když jsou pod tlakem, a jakou účinnost mají jejich pohyby. Pak je naučte krav magu a uvidíte, že výsledky budou nesrovnatelně lepší.

 

 

Spolupracujete v současné době  s nějakou českou organizací nebo školou krav maga?

Ano, před nedávnem jsem přizval ke spolupráci profesionálního vojáka a vynikajícího trenéra krav magy Lukáše Peštu. Jednáme o založení české pobočky Protectu, která by měla v budoucnu zajišťovat různé služby, včetně seminářů a výuky. Doufám, že se nám podaří nadchnout pro krav magu co nejvíc lidí z řad veřejnosti nebo i – proč ne – z vládních organizací.

 

Jak se Vám líbilo v České republice a jak hodnotíte seminář, který jste vedl?

Přijetí bylo naprosto úžasné! Seznámil jsem se tu se spoustou sympatických lidí a rád bych se sem v budoucnu podíval znovu. Mám radost, když vidím, kolik nadšených příznivců na celém světě dnes cvičí krav magu. Počet účastníků na semináři byl sice pod běžným průměrem, ale to nakonec nebylo na škodu – mohl jsem tím pádem pojmout trénink individuálněji. Věřím, že si to všichni užili, byla tam skvělá atmosféra.

Děkuji za rozhovor.

Jana Daňhelová